Habsburská monarchie Obsah Historie | Odkazy | Navigační menurozšíříterozšíříterozšíříte
Monitoring:Prapodivné ISBNHabsburská monarchie
německyněmeckyrakouská větevhabsburské dynastiehabsbursko-lotrinská dynastie15261804Svaté říši římsképersonální unieFerdinand I. Habsburskýdědičné habsburské země1526českouuherskou1804František I.Rakouské císařství1515HabsburkyJagelloncivídeňské smlouvyFerdinanda HabsburskéhoAnnou Jagellonskou1521Následujícíhobruselskými smlouvamidědičné habsburské zeměDolníHorní RakousyŠtýrskoKorutanyKraňskoTyrolskoAlsaskoWürttembersko1526Ludvík JagellonskýFerdinand I. Habsburskýdědické právoKorunu českouUherské královstvíČecháchJan ZápolskýOsmanské říšeSedmihradsko1529Vídeň15321541BudínBudínský vilájetJan Zikmund ZápolskýKrálovské UherskostavykatolickéhoreformaceLuteránstvíSlezskuKalvinismusUhráchČecháchJednota bratrskáutrakvismusMoravunovokřtěnciunitářůSedmihradskunonkonformistůprotestantstvíBible kralickámaďarskéBiblehumanismusodboje českých stavů1547Maxmilián II.Rudolf II.teologiiastrologiialchymiimagiímanýrismusesoterismusVálku s Turky15931606řady povstáníZikmund BáthoryŠtěpán BočkajMatyáš1608UhráchRakouskuMoravěČechách1611jezuityČechách1618povstání českých stavůFerdinandu II.třicetileté válkykonverziPoddaníznevolňováninevolnickým povstánímzbojnictvícenzuřeFerdinand III.Leopold I.duchovenstvobyrokratický17. století1683Osmanská říšeobležena VídeňJana SobieskéhoBenátkamiPolskemSvatou ligu1686Karel V. LotrinskýBudínNagyharsányChorvatskaEvžena Savojskéhokoalic1700válce o dědictví španělskéhabsburské španělské větveEvžen Savojský17051711Josef I.zemské sněmyČeských zemích1756SaskoPruskemMarie Terezie1792revoluční FrancieFrantiškovi II.PruskemRuskemSardiniíRakouské NizozemíLombardii1797BenátskaIstriíDalmácií1799Svatá říše římskáPorýníŘíšské raděkurfiřti1804rakouského císařeRakouské císařstvíNapoleonovy
Habsburská monarchie
Skočit na navigaci
Skočit na vyhledávání
Habsburská monarchie Habsburgermonarchie Habsburgische Erblande
| |||||||||||||||||||||
Hymna: Gott erhalte Franz den Kaiser („Zachovej nám, Hospodine...“) | |||||||||||||||||||||
Motto: Fiat iustitia, et pereat mundus | |||||||||||||||||||||
geografie
| |||||||||||||||||||||
hlavní město: | Vídeň (1526–1583) Praha (1583–1611) Vídeň (1611–1804) | ||||||||||||||||||||
obyvatelstvo | |||||||||||||||||||||
náboženství: | římskokatolické, kalvínské, luteránské, pravoslavné, judaistické, utrakvistické | ||||||||||||||||||||
státní útvar | |||||||||||||||||||||
státní zřízení: | feudální monarchie | ||||||||||||||||||||
mateřská (nadřazená) země: |  Svatá říše římská | ||||||||||||||||||||
vznik: | 1526 – zisk české a uherské koruny Ferdinandem I. | ||||||||||||||||||||
zánik: | 1804 – zánik Svaté říše římské, přeměna v Rakouské císařství | ||||||||||||||||||||
Státní útvary a území | |||||||||||||||||||||
| |||||||||||||||||||||
→
Habsburská monarchie (německy Habsburgermonarchie) či hovorově Rakouská monarchie (německy Österreichische Monarchie), popř. Podunajská monarchie (Donaumonarchie), nebo zkráceně jen Rakousko, jsou neoficiální názvy[1] historického soustátí, jemuž vládla rakouská větev habsburské dynastie a jejich následnická habsbursko-lotrinská dynastie v letech 1526-1804. Velká část habsburského soustátí oficiálně náležela ke Svaté říši římské.
Habsburská monarchie vznikla jako personální unie, když Ferdinand I. Habsburský, ovládající doposud jen dědičné habsburské země, roku 1526 získal českou a uherskou korunu. I přes dočasné neúspěchy se nakonec Habsburkům podařilo jednotlivé části monarchie integrovat a vytvořit centralizovanou správu. Konečně roku 1804 přijal František I. císařský titul a dosud bezejmenný stát se přeměnil na Rakouské císařství.
Obsah
1 Historie
1.1 Zrod monarchie (1526-1597)
1.1.1 Ferdinandova unie a vyprovokování Osmanské říše
1.1.2 Myšlenkový svět za prvních Habsburků
1.2 Krize monarchie (1597-1648)
1.2.1 Eskalace napětí
1.2.2 Vítězství „pietas Austriaca“
1.3 Konsolidace (1648-1700)
1.4 Španělské dědictví (1700-1740)
1.5 Marie Terezie (1740-1780)
1.6 Osvícenství (1780-1792)
1.7 Proměna v Rakouské císařství (1792–1804)
2 Odkazy
2.1 Reference
2.2 Související články
Historie |
Zrod monarchie (1526-1597) |
Ferdinandova unie a vyprovokování Osmanské říše |
Roku 1515 byly mezi Habsburky a Jagellonci uzavřeny vídeňské smlouvy, jejíž součástí bylo dojednání sňatku Ferdinanda Habsburského s Annou Jagellonskou, který proběhl roku 1521. Následujícího roku byly Ferdinandovi bruselskými smlouvami přiřčeny dědičné habsburské země (Dolní a Horní Rakousy, Štýrsko, Korutany, Kraňsko a Tyrolsko), Alsasko a Württembersko.[2]
Když roku 1526 náhle zahynul Ludvík Jagellonský, snažil se Ferdinand I. Habsburský uplatnit dědické právo své manželky na Korunu českou a Uherské království. V Čechách byly Ferdinandovy dědické nároky odmítnuty, avšak byl přijat na základě volby. V ostatních přivtělených zemích Koruny české dědický nárok uznán byl.[3] Obdobný spor o uznání Ferdinandova nároku vznikl i v Uhrách, kde však názorové rozštěpení vedlo k ustavení dvojvládí (druhým uherským králem se stal Jan Zápolský).[4]
Ferdinandova snaha získat moc nad celými Uhrami vojensky vedla nejen k rozštěpení Uher, ale také k vyprovokování Osmanské říše, jejíž armáda v nastalé válce nejen pomohla Zápolskému (který se stal tureckým vazalem) ovládnout Sedmihradsko, ale dokonce roku 1529 oblehla Vídeň[5] a roku 1532 plenila rakouské země.[6] Válečný konflikt pokračoval i po Zápolského smrti, až nakonec Turci roku 1541 dobyli Budín a zřídili na velké části Uher Budínský vilájet. V Sedmihradsku vládl turecký vazal Jan Zikmund Zápolský a Ferdinandovi nakonec zbyly pouze Královské Uhersko.[7]
Ferdinand I.
Myšlenkový svět za prvních Habsburků |
Válka v Uhrách ovšem výrazně zvyšovala Ferdinandovy finanční nároky na stavy, což se nelíbilo zejména českým stavům, které představovaly největší opozici krále v monarchii,[8] obviňovaly krále z vyprovokování války v Uhrách a nebyly příliš ochotny tuto „soukromou záležitost krále v Uhrách“ vojensky či finančně podporovat.[9] Českým stavům se navíc také příčily centralizační a integrační snahy a úsilí o posílení moci krále či rakouských stavů na úkor Koruny české.[10]
Avšak ani v ostatních částech monarchie nebylo postavení katolického krále jednoduché. V zemích Ferdinandova panství se šířila reformace. Luteránství bylo přijímáno zejména v Rakousích, Slezsku a mezi českými a uherskými Němci. Kalvinismus získával své stoupence zejména v Uhrách a Čechách (Jednota bratrská). V Čechách převládal utrakvismus, na Moravu zas proudili novokřtěnci. Vedle těchto hlavních proudů vznikaly v monarchii četné sekty unitářů (zejména v Sedmihradsku) či nonkonformistů.[11]
Vzestup protestantství doprovázel úpadek katolické církve a katolické instituce se uchovaly jen díky tomu, že je nejednotné evangelické církve nebyly většinou schopny nahradit. Katolická cenzura tak byla značně neúčinná, díky čemuž se mohla rozvíjet evangelická náboženská literatura (zejména Bible kralická a maďarské překlady Bible). V soustátí se rovněž rozvíjel humanismus a vztah mezi místními katolickými biskupy a papežem se postupně rozvolňoval. Až na potlačení odboje českých stavů roku 1547 (ve kterém náboženství ostatně bylo pouze jednou z příčin konfliktu), tak byla habsburská monarchie relativně nábožensky tolerantní.[12]
Habsburkové v tomto období ostatně ani neměli příliš mnoho prostředků, jak reformaci potlačit. A mnohdy k tomu panovník ani neměl potřebnou vůli. Maxmilián II. byl vůči protestantismu velmi tolerantní a pravověrným katolíkem nebyl rozhodně ani Rudolf II., který se, spíše než k teologii, zajímal o přírodní vědy, umění, astrologii a alchymii. Humanismus Habsburků v tomto období smíšený s magií zatlačoval náboženství do pozadí. Duchovnímu světu vládl manýrismus, sebevědomí spojené s nervozitou.[13]
Krize monarchie (1597-1648) |
Eskalace napětí |
Náboženské a mocenské napětí v císařství vedlo k povstání, které uvrhlo velkou část Evropy na třicet let do války
Ferdinand II.
Rudolfův zájem o esoterismus se však spojil s duševní chorobou a vyústil v neschopnost vládnout a následnou politickou krizi císařství. Válku s Turky, která se zuřila v letech 1593-1606, a zvládnutí řady povstání v Uhrách (Zikmund Báthory, Štěpán Bočkaj) přenechával jiným. Rudolfův bratr Matyáš se nakonec rozhodl situaci vzít do vlastních rukou, získal podporu všech stavů krom českých a roku 1608 donutil Rudolfa, aby mu přenechal vládu Uhrách, Rakousku a na Moravě.[14] Rudolf nakonec ztratil podporu i v Čechách, byl roku 1611 přinucen k abdikaci, takže monarchii vládl zase jediný panovník, Matyáš (jen.[15]
Tím však krize neskončila. Ještě Ferdinand I. uvedl do habsburské monarchie jezuity, kteří se snažili obnovit ztracené pozice katolické církve. Odpor vůči jezuitům panoval ve všech vrstvách společnosti, Tovaryšstvo však dokázalo obratně využívat sporů mezi jednotlivými mocenskými skupinami. Díky tomuto trpělivému obratnému manévrování a propracovanému systému jezuitského školství si nakonec jezuité vychovali skupinu vlivných katolických radikálů.[16]
V Čechách se navíc znovu vynořil mocenský spor mezi králem a stavy, který nakonec ve spojení s náboženským pnutím propukl roku 1618 v povstání českých stavů, ke kterému se přidaly také stavy slezské, moravské, rakouské i uherské. Novému králi Ferdinandu II. se nakonec povstání podařilo zpacifikovat, konflikt však přerostl do třicetileté války.[17]
Vítězství „pietas Austriaca“ |
Válečné řešení náboženského konfliktu vložilo mezi katolickou víru a loajalitu panovníkovi rovnítko, což znemožnilo další náboženskou toleranci. Kalvinisté i luteráni byli ze země vyháněni a provinilá evangelická šlechta se měla vítěznému katolicismu podřídit, nebo opustit zemi. Byla vytvořena ideologie zdůrazňující zbožnost habsburského rodu (pietas Austriaca), avšak soulad mezi dynastií a církví byl jen klam, neboť Habsburkové nebyli ochotni posílit moc církve za cenu oslabení moci své.[18]
Porážka protestantismu mnohé evangelíky zviklala v jejich přesvědčení o správnosti jejich víry a také opětovné útoky Turků, které byly vykládány jako Boží trest za protestantismus,[19] vedl mnohé ke konverzi ke katolicismu, či dokonce k horlivé protireformaci.[20] Katolicismus navíc nyní představoval jednotu a řád, oproti „novátorskému a destruktivnímu“ protestantismu.[21]
V Evropě však stále zuřila válka, která se podepsala i na ekonomické situaci v habsburské monarchii. Poddaní byli stále více znevolňováni, což vedlo k nevolnickým povstáním a zbojnictví. Válka a náboženská intolerance vedla také k úpadku vzdělávání, cenzuře, pálení knih.[22]
Konsolidace (1648-1700) |
Územní vývoj habsburské monarchie
František I. již jako rakouský císař
Ferdinand III. a Leopold I. ideálu zbožnosti odpovídali, byť byla opět spojena s intolerancí. Přestože se však rekatolizace neobešla ani po třicetileté válce bez násilí, snažili se Habsburkové přivést obyvatelstvo ke konverzi bez ekonomických škod. Rekatolizace proto probíhala pomocí směsi zákazů a lákadel. Panovníci využívali katolické církve k obnovení a posílení svých pozic, zároveň ovšem nad ní chtěli mít kontrolu, která byla zajištěna vstupováním nyní již loajální šlechty mezi duchovenstvo.[23]
K posílení habsburské moci a katolicismu měly přispět také projevy okázalé zbožnosti (Broumovský klášter)
Panovnická dynastie postupně vytvářela státní byrokratický aparát, ve kterém však v tomto období ještě nebyly zcela vyjasněny kompetence, proto mezi jednotlivými úřady docházelo k častým neshodám.[24]
Pozice Habsburků se v posledních desetiletích 17. století upevnila také na východě. Roku 1683 zahájila Osmanská říše další ofenzívu, při které byla dokonce znovu obležena Vídeň, avšak díky výrazné vojenské pomoci ze strany polského krále Jana Sobieského byli Turci zahnáni. Této situace využili Habsburkové a uzavřeli s Benátkami a Polskem Svatou ligu, která měla za cíl vytlačit Turky z Uher, což se skutečně podařilo. Roku 1686 dobyl Karel V. Lotrinský Budín a po vítězství u Nagyharsány následujícího roku Habsburkové získali část Chorvatska a Sedmihradska. V samotné Osmanské říši se začala projevovat krize a díky úspěchům Evžena Savojského byly k habsburské monarchii připojeny celé Uhry a Sedmihradsko.[25]
Španělské dědictví (1700-1740) |
Souběžně s tureckými válkami podporou protifrancouzských koalic od roku 1700: účast ve válce o dědictví španělské po vymření habsburské španělské větve.
Nejvýznamnějším císařským vojevůdcem přelomu 17. a 18. století, byl princ Evžen Savojský. 1705 - 1711: Josef I.
Stavovské zemské sněmy ztrácely pravomoce, rostl význam ústředních orgánů: státní rada, dvorská kancelář, dvorská vojenská rada. Také v Českých zemích probíhaly snahy o zlepšení situace (obava ze staré české šlechty):
Jan Václav Vratislav z Mitrovic- Václav Norbert Kinský
Marie Terezie (1740-1780) |
Roku 1756 bylo Sasko napadeno Pruskem. Tehdejší habsburská panovnice Marie Terezie v obavách, že bude ohroženo i Rakousko, vyhlásila Prusům válku.
Osvícenství (1780-1792) |
Po smrti Marie Terezie nastupuje na trůn Josef II. Ten byl vášnivý reformátor. Zrušil robotu, zavedl toleranční patent atd. za svého života vydal přes 6000 reforem. Po něm nastupuje na trůn Leopold II. Ten se snažil také reformovat ale bylo mu dáno moc málo času. Umírá v roce 1792 a po něm nastupuje jeho konzervativní syn František II./I.
Proměna v Rakouské císařství (1792–1804) |
Roku 1792 vyhlásila revoluční Francie Františkovi II. válku pro jeho podporu royalistům. Rakousko se proti Francii spojilo s Pruskem, Ruskem a Sardinií. Po počátečních úspěších však tato koalice zaznamenala prohry – Rakousko definitivně ztratilo Rakouské Nizozemí a Lombardii, podepsáním míru roku 1797 však jako kompenzaci získalo část Benátska s Istrií a Dalmácií.[26]
Roku 1799 se však rozpoutala další válka, v níž Svatá říše římská ztratila levobřežní Porýní i s katolickými knížectvími, čímž v Říšské radě získali navrch protestanští kurfiřti. Kvůli obavě ze ztráty císařského titulu František II. ustavil roku 1804 nový dědičný titul rakouského císaře, čímž se habsburská monarchie proměnila na Rakouské císařství. Titul římského císaře si rakouský panovník ponechal, Napoleonovy vojenské úspěchy jej však nakonec donutily tohoto titulu se vzdát a Svatou říši římskou po její bezmála tisícileté existenci rozpustit.[27]
Odkazy |
Reference |
↑ EVANS, Robert John Weston. Vznik habsburské monarchie 1550-1700. 1. vyd. Praha: Argo, 2003. ISBN 80-7203-463-4. S. 191-193. Dále jen Evans (2003).
↑ JANÁČEK, Josef. České dějiny I. Doba předbělohorská. Kniha I, díl I. 1. vyd. Praha: Academia, 1968. S. 15-17. Dále jen Janáček (1968).
↑ Janáček (1968). Str. 28-31.
↑ JANÁČEK, Josef. České dějiny I. Doba předbělohorská. Kniha I, díl II. 1. vyd. Praha: Academia, 1984. S. 14-17. Dále jen Janáček (1984).
↑ Janáček (1984). Str. 64-71.
↑ Janáček (1984). Str. 103-106.
↑ Janáček (1984). Str. 129-137.
↑ Janáček (1984). Str. 167-170.
↑ Janáček (1984). Str. 72-78.
↑ Janáček (1984). Str. 79-86.
↑ Evans (2003). Str. 17-25.
↑ Evans (2003). Str. 25-39.
↑ Evans (2003). Str. 39-60.
↑ JANÁČEK, Josef. Rudolf II. a jeho doba. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1987. S. 311-344, 366-428. Dále jen Janáček (1987).
↑ Janáček (1987). Str. 471-493.
↑ Evans (2003). Str. 61-83.
↑ KUČERA, Jan P. Bílá hora. O potracení starobylé slávy české. 1. vyd. Praha: Havran, 2003. ISBN 80-86515-24-9. S. 17-160.
↑ Evans (2003). Str. 83-104.
↑ Evans (2003). Str. 129-139.
↑ MAŤA, Petr. Svět české aristokracie (1500-1700). 1. vyd. Praha: NLN, 2004. ISBN 80-7106-312-6. S. 478-522.
↑ Evans (2003). Str. 139-145.
↑ Evans (2003). Str. 105-128.
↑ Evans (2003). Str. 146-161.
↑ Evans (2003). Str. 161-188.
↑ PALMER, Alan. Úpadek a pád Osmanské říše. 1. vyd. Praha: Panevropa, 1996. ISBN 80-85846-0-5. S. 13-36.
↑ VEBER, Václav. Dějiny Rakouska. Praha: NLN, 2002. ISBN 80-7106-491-2. S. 366n. Dále jen Veber (2002).
↑ Veber (2002). S. 367n.
Související články |
- Habsburkové
.mw-parser-output div/**/#portallinks afont-weight:bold
Portály: Historie | novověk | Maďarsko | Rakousko | Česko
Kategorie:
- Monitoring:Prapodivné ISBN
- Habsburská monarchie
(window.RLQ=window.RLQ||[]).push(function()mw.config.set("wgPageParseReport":"limitreport":"cputime":"0.256","walltime":"0.326","ppvisitednodes":"value":2100,"limit":1000000,"ppgeneratednodes":"value":0,"limit":1500000,"postexpandincludesize":"value":39708,"limit":2097152,"templateargumentsize":"value":15514,"limit":2097152,"expansiondepth":"value":14,"limit":40,"expensivefunctioncount":"value":1,"limit":500,"unstrip-depth":"value":0,"limit":20,"unstrip-size":"value":13437,"limit":5000000,"entityaccesscount":"value":0,"limit":400,"timingprofile":["100.00% 195.307 1 -total"," 25.99% 50.754 8 Šablona:Citace_monografie"," 23.24% 45.384 1 Šablona:Dějiny_Maďarska"," 21.33% 41.650 1 Šablona:Navbox"," 12.25% 23.926 1 Šablona:Infobox_zaniklý_stát"," 7.90% 15.424 1 Šablona:Flagicon"," 4.46% 8.707 1 Šablona:Data_státu/Maďarsko"," 3.76% 7.342 1 Šablona:Portály"," 3.36% 6.570 1 Šablona:Flagicon/core"," 3.19% 6.230 1 Šablona:Různé_významy"],"scribunto":"limitreport-timeusage":"value":"0.029","limit":"10.000","limitreport-memusage":"value":1300396,"limit":52428800,"cachereport":"origin":"mw1330","timestamp":"20190416161008","ttl":2592000,"transientcontent":false);mw.config.set("wgBackendResponseTime":157,"wgHostname":"mw1320"););
